ZPRÁVA O ČINNOSTI ODDÍLU FOTBALU TJ SOKOL VÝPRACHTICE V ROCE 2009

Vydáno: 4.6.2010 (2323 přečtení) | Téma: TJ Sokol Výprachtice

Za necelý měsíc začínají Dynamitu Výprachtice opět tradiční fotbalové turnaje pro rok 2010. Proto je již možná nejvyšší čas zrekapitulovat rok loňský, který byl mimořádně zajímavý zahraničním fotbalovým zájezdem. Níže uvedený text byl napsán pro Výroční valnou hromadu TJ Sokol Výprachtice, konanou v polovině dubna 2010.

I loni jsme zahájili naši fotbalovou sezónu halovým turnajem v Jamném nad Orlicí, hraném jako Memoriál Ondřeje Filipa. O Velikonoční neděli 12. 4. 2009 se hrál 7. ročník tohoto turnaje a jelikož jsme poslední 2 ročníky vyhráli a platí pravidlo, že kdo vyhraje 3× za sebou, odváží si putovní pohár natrvalo, měli jsme velmi dobrou motivaci opravdu zabojovat.

Výprachtice se již tradičně účastnily turnaje se dvěma mužstvy, mladším a starším Dynamitem. Byť domácí dělali, co mohli, aby pohár nemuseli dát z ruky, nepodařilo se. Postavili tedy také dva vyrovnané týmy, kdyby ten první na nás náhodou nestačil, zastavit nás měl ten druhý. Nicméně začátky sezóny má naše mužstvo silné, takže Dynamit starší porazil všechny soupeře a odvezl si pohár již natrvalo do Výprachtic.

Prvním venkovním turnajem byl opět turnaj v Jamném, kam jsme zajeli v sobotu 20. 6. Tradiční soupeři z Jamného, Bystřece a Čenkovic změřili své síly na jamenském plácku a jelikož forma Dynamitu vydržela, tak i zde jsme turnaj vyhráli.

O týden později se hrálo v Čenkovicích, kde jsme ve finále smolně prohráli s FC Bystřec A, a to nejtěsnějším poměrem 0:1 a obsadili jsme 2. druhé místo ze šesti.

18. července pokračovala série v Bystřeci, kde měl Dynamit vždy problémy, ale sezóna byla dobře rozjetá a hráči měli kupodivu stále „slušnou formu“, takže jsme si docela věřili na dobrý výsledek. Bohužel však v průběhu turnaje přišly přívalové deště, takže se hrát prostě nedalo. Ze skupiny jsme postoupili po 2 odehraných zápasech, ale semifinále se již hrálo pouze na pokutové kopy, kde jsme neměli tolik štěstí a asi ani umu a podlehli Čenkovicím 3:4. O třetí místo i finále se také hrálo pouze systémem 5 penalt pro každé mužstvo. Zde se štěstěna otočila a my porazili Bystřec-Mladší opět poměrem 4:3 na penalty. Ve finále koply Čenkovice dobře 3 penalty, kdežto Bystřec A pouze dvě a tím bylo rozhodnuto o vítězi.

Následující sobotu nebylo počasí také nic moc, ale přesto se Memoriál Zdeňka Fajta mohl odehrát. Do Výprachtic přijely týmy z Bystřece, Rudoltic, Čenkovic, Jamného a Heřmanic. Po loňském 3. vítězství Bystřáků a odvezení našeho poháru natrvalo do Bystřece jsme zakoupili nový, honosnější a již zcela putovní pohár. Je velmi pěkný, takže si na něj brousili zuby opravdu všichni, jak nováčci turnaje z Rudoltic, kde hrálo několik registrovaných hráčů, tak tradičně silní Bystřáci, kterým se ve Výprachticích daří, a konečně i velmi mladí ale stále rychlejší a zlepšující se tým z Heřmanic. Nicméně největší motivace byla jistě u domácího Dynamitu. A snad právě ta motivace svazovala jeho hráčům nohy, neboť v semifinále podlehl Dynamit podceňovanému Jamnému 0:1, jehož hráči nikdy ve Výprachticích velký výsledek neudělali, a o třetí místo nakonec i Heřmaňákům. Celý turnaj vyhráli právě v klidu a soustředěně hrající Jamňáci, když ve finále porazili favorizovanou Bystřec 2:0.

Dále jsme se zúčastnili turnajů v Rudolticích a 2× v Hoštejně. V Rudolticích jsme s registrovanými hráči, kteří hrají 2. nejnižší soutěž, hráli dobré zápasy a celkově jsme skončili na 2. místě po velmi smolném gólu ve finálovém zápase. V Hoštejně jsme dokonce turnaj vyhráli.

Štěpánský fotbálek je poslední akcí roku, kdy se v místní tělocvičně utkává 6 až 10 týmů a kromě sportovních výkonů v mezivánočním období jde i příjemné posezení, které letos trvalo i trochu déle.

Dynamit v Itálii

Loňský rok přinesl ale také do našeho tradičního fotbalového kalendáře, reprezentovaného utkáními se soupeři, kteří jsou nejdále tak z Rudoltic, i zcela nový prvek, a to mezinárodní zápas s italským výběrem. To bylo tak:

Hráči Dynamitu postupně stárnou a začínají chápat, že je občas třeba věnovat víkendy i něčemu jinému než fotbalu a restauračnímu zařízení. A tak Lukáš Kaňka dospěl po zralé úvaze k názoru, že část svého volného času věnuje i své přítelkyni, a jelikož takové věci je třeba rychle nějak stvrdit, než si to jeden nebo druhý rozmyslí, tak se konala svatba. A to v Itálii. Pravděpodobně si Lukáš myslel, že když si najde manželku 1200 km daleko od Výprachtic, má zaručeno, že svatba proběhne v klídku a žádná individua s kopačkami na nohách mu ji nenaruší. To byl však zjevně velký omyl. Nebylo pochyb, že Lukáše nemůžeme na takovou akci pustit samotného, to se od kamarádů nesluší. Takže jsme naplnili 2 auta 8 lidmi a 3 sudy s pivem, chlazení k tomu, plus každý do zbývajícího prostoru přihodil 2 trička a jedny ponožky a jeli jsme na třídenní akci do severoitalského Tradáte, vzdáleného cca 20 km od Milána.

Současně jsme také domluvili zápas s místním klubem FC Tradate. Původně jsme mysleli, že si v neděli po obědě, po sobotní svatební akci, dáme jen takové báčko (lehký tréninkový fotbálek) někde v parku a potřebovali jsme tak 5–7 italskejch kluků, kteří nejsou úplně levý, aby nás to jako bavilo. Lukášova nastávající manželka se však naší hozené rukavice chopila opravdu s vervou jí vlastní a domluvila nám opravdový zápas.

Mělo nás varovat, když Italové hlásili, že po obědě určitě né, protože na fotbal je v tu dobu prý u nich dost teplo…

Mělo nám přece dojít, co to znamená, když říkali, že zápas se jim hodí do jejich tréninkové plánu, protože jsou akorát v půlce své přípravy…

Neměli jsme rozhodně přehlížet, když Italové říkali, že když fotbal, tak přece na stadionu a v 11 lidech na každé straně…

Svatba proběhla výborně, myslím, že někteří italští svatebčané poprvé v životě viděli, jaký specifický tanec se tancuje, když se hraje skladba „Žízeň a jajajajajaj“, nebo jak umíme při tanci umělecky ztvárnit známý motiv „když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem anebo sekerou“. Současně pro mě bylo velkým a velmi příjemný překvapením, jak dobře jsou hráči Dynamitu jazykově vybaveni. Kolem půlnoci téměř všichni naprosto bez problémů konverzovali s italskými a anglickými svatebčany, především tedy svatebčankami. Naprosto plynně. Jóó, když se chce, tak to jde.

Druhý den jsme se probrali a zjistili, že jsme docela dost unavení, a navíc jsme vůbec nechápali, jak v takovém parnu lidé vůbec mohou žít, natož hrát fotbal. Však také když jsme vyrazili do blízkého městečka splašit něco k obědu, místní se jen pousmáli a zamumlali něco o siestě, ať to prý zkusíme až po páté hodině odpoledne, až otevřou krámy. Jo aha, tak proto nechtěli hrát po obědě, došlo nám tehdy.

Další překvápko čekalo po příjezdu na stadion. Ano, byl to regulérní stadion, něco jako Juliska v Praze (stadion slavného českého klubu Dukla Praha), kde se již půl hodiny aktivně rozcvičovalo kolem 25 fotbalistů. První otázka, která nás napadla, byla:

Kterou ligu tady ti kluci hrajou???

Tak prej pátou nejvyšší v Itálii! To je u nás jako divize, spíše více. Aha, spadla nám čelist. Ale my jsme je také vystrašili. Když jsme totiž přišli k nám do kabiny – do šatny hostů, kde na nás čekalo ovoce, a dokonce byly k dispozici i iontové nápoje, tak se Italové ohlíželi, kde máme naši bagáž, tedy jako tašky s vybavením. My měli jednu pro celý tým asi takové velikosti, jako měl každý z nich pro sebe. A jelikož nás bylo málo, tak nám Cinzi (Lukášova manželka) sehnala 3 italské hráče jako posilu. I ti se po příchodu k nám do kabiny lehce usmáli a asi pochopili, že dnes opravdu nebudou hrát za favority zápasu.

Ale nakonec jsme v 30-ti stupňovém vedru kolem půl šesté večer začali hrát a Dynamit ukazoval, že formu nemá opravdu v této sezóně špatnou. Přestože rozdíl ve výkonnosti obou týmů byl i laickému divákovi na první pohled zřejmý, po prvním poločase Dynamit prohrával jen 1:0. Do druhého poločasu, když jsme v tom horku už sotva pletli nohama, Italové pro jistotu poslali na hřiště zcela novou čerstvou jedenáctku a bylo hotovo. Prohráli jsme 5:0. Mimochodem, tento taktický tah si italský trenér ostře slíznul v jejich regionálním plátku.

Po zápase však zase přišla naše silnější disciplína, neboť jsme hned na stadionu narazili sud a začali standardně … řekněme – analyzovat zápas. Italští fotbalisté nevěřícně koukali, dali si celkem na mužstvo tak 5 piv a s poukazem na to, že jsou v plném tréninku, odjeli relaxovat. Poté co nás vyhnali i ze stadionu, neboť už ho potřebovali zavřít, jsme pokračovali v hodnocení až do ranních hodin na statku, kde jsme i bydleli.

Italská cesta Dynamitu byla velice poučná a zajímavá, nicméně ještě nejsme zcela rozhodnuti, zda vyslyšíme výzvy fanoušků a italského soupeře – FC Tradate – a pozveme je na příští Memoriál Zdeňka Fajta k nám do Výprachtic na odvetu na náš „stadion“. Myslím, že to ještě zvážíme. Musíme ještě trochu potrénovat.

Komentáře: