KAREL OTAKAR HUBÁLEK (1859-1929)

Vydáno: 10.10.2005 (5074 přečtení) | Téma: Významné osobnosti

Spisovatel Karel Otakar Hubálek pochází z početné rodiny (6 synů, 5 dcer) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka. Do školy chodil v místě rodiště, pokračoval v Ústí nad Orlicí a Hylvátech, kde navštěvoval soukromou německou měšťanskou školu, zvanou Bőhmův ústav. V roce 1875 odešel studovat na učitelský ústav do Kutné Hory.

Pedagogickou činnost vykonával v Lanšperku, kde vznikly jeho první literární práce, Dolní Dobrouči, Výprachticích a České Třebové. V letech 1905 – 1917 byl ředitelem obecné školy ve Výprachticích. Je autorem knih o zdejším kraji a bratrem znamého hasičského činovníka a spisovatele Josefa Bohuslava Hubálka.

Karel Otakar Hubálek napsal báseň „Výprachtická lípa“. Vycházel z místní pověsti, kdy zde byl zastřelen místní českobratrský farář. Stáří „Výprachtické lípy“ se odhaduje na více než 600 let.

V České Třebové se ihned zapojil do veřejného života. Této činnosti věnoval veškerý svůj volný čas. Stal se jednatelem Měšťanské besedy, režisérem a potom ředitelem Spolku divadelních ochotníků „Hýbl“, aktivně pracoval v tělovýchovné jednotě SOKOL, ve Sboru dobrovolných hasičů vedle svého bratra Josefa, byl činovníkem Okrašlovacího spolku, Družstva pro umělý odchov ryb a Družstva melioračního. Byl spolubudovatelem městského parku Javorka, zakládajícím členem pěveckého sboru Bendl, členem hudebního spolku Smetana, spolku pro podporování chudých studentů. Po první světové válce založil Spolek pro vybudování městského divadla, jehož předsedou byl až do své smrti.

Když po 42-leté pedagogické činnosti odešel na zasloužený odpočinek, nepřestal ani tehdy pracovat pro veřejnost. Byl správcem českotřebovských obecních lesů a lesním referentem, členem místní školní rady, muzejní rady, knihovní rady…

Karel Otakar Hubálek zemřel v roce 1929.

VÝPRACHTICKÁ LÍPA

Dle místní pověsti napsal K. O. Hubálek

Nad silnicí výprachtickou lípa malolistá,

deset by jí neobjalo, dvacet v ní má místa,

rozvrácená, vykotlaná, tři jen zbyly sněti,

však tu stojí , však tu tyří mnohá po staletí;

kořeny ji podtínali, do kůry jí ryli,

do těla jí pro obrázky dlouhé hřeby vbili;

ona stojí nakloněná, všecko snáší tiše,

dětem zkazky vypravuje, sladkou vůní dýše.

Bílou Horu pamatuje, českých bratří sbory,

jak šli odtud do vyhnanství, opouštěli hory;

kněz jediný, stařec vetchý, nechtěl s nimi jíti,

nemoha se s rodnou zemí nijak rozloučiti;

žalmy zpíval, k lípě tiskna uslzenou líci,

až mu hlavu rozpoltili diví kyrysníci.

Pod lípou zde zahrabali zkrvavené tělo,

Aby v zemi milované aspoň mrtvé stlelo.

A kdykoli zkáza nová stihnouti má Čechy,

Z duté lípy slyšeti je tiché, teskné vzdechy.

Související články:

• Vzácný člověk pana faráře Seidl (2.11.2007)
• Kauza František Resler (1912-1985) (8.2.2006)
• Jaroslav Tušla (1912-1997) (10.10.2005)
• Jindřich Praveček (1909-2000) (9.10.2005)