JINDŘICH PRAVEČEK (1909-2000)

Vydáno: 9.10.2005 (7806 přečtení) | Téma: Významné osobnosti

Hudební skladatel a dirigent Jindřich Praveček se narodil dne 28. června 1909 ve Výprachticích u Lanškrouna. Za svoje hudební nadání mohl poděkovat muzikantským rodům Pravečků a Vacků z jižních čech, odkud pocházel i jeho otec Jindřich Praveček st. Toho přivedlo učitelské povolání do východních čech, nejprve do Osíku u Litomyšle a posléze do Výprachtic. Pravečkovi bydleli v budově poštovního úřadu. Malý Jindřich chodil ve Výprachticích do obecné školy, hrál na housličky a umínil si, že bude houslový virtuos. Jeho prvním učitelem hry na housle byl ředitel kůru, pan Rudolf Filip. Po ukončení obecné školy se v roce 1919 Pravečkovi přestěhovali do České Třebové.

… O nejmladším synovi Matěje Pravečka, Jindřichovi, se zmíním podrobněji, vždyť to byl můj otec. Narodil se 1. března 1885 v Hrobech u Tábora. Už od dětstsví se intenzivně věnoval hudbě. Hrál na housle, na violu, byl výtečný klavírista a varhaník. Po ukončení studií zastával místo učitele v Osíku u Litomyšle a později ve Výprachticích u Lanškrouna, kde se oženil s Annou Chaloupkovou, narozenou 1. července 1886, dcerou poštmistra Vincence Chaloupka – mojí maminkou. Ve Výprachtické škole vyučoval kromě literárních předmětů také zpěv. S malým žákovským orchestrem a sborem vystupoval při různých příležitostech. Založil také a vedl Pravečkovo kvarteto, smyčcový komorní soubor. První housle hrál pan dr. František Gremmer, druhé housle hrál učitel Vincenc Beran, otec hrál na violu a na violoncello hrával syn ředitele školy pan Miloš Hubálek.

… Moje maminka Anna, rozená Chaloupková, se narodila ve Výprachticích jako jedna ze čtyř dětí poštmistra Vincence Chaloupka. Myslím, že také působil ve funkci starosty obce. Měl malý statek s hospodářstvím v místě, kde se říká „Na kopci“. Na maminku vzpomínám moc rád. Byla velice hodná a laskavá a její zásluhou byla naše domácnost vždy jako z cukru. Byla zručná a praktická v domácích pracích. Uměla hezky zpívat a myslím, že to byla především ona, která ve mně od prvních dětských krůčků probouzela náklonnost k lidové písni. Byla dobrou duší naší rodiny.

… Světlo světa jsem tedy spatřil ve Výprachticích dne 28. června 1909 v roce, kdy Louis Bleriot přeletěl jako prvý průliv La Manche v letadle vlastní konstrukce. To jsem ovšem v té době ještě nemohl ocenit, stejně jako na mne nezapůsobil ani průlet Halleyovy komety v roce 1910, protože mi byl teprve jeden rok.

Co jsem však už v raném dětství intenzivně vnímal, byla moje rodná vesnice a moji nejbližší – rodiče, dědeček s babičkou, později mé dvě sestry a také moji kamarádi.

Výprachtice – moje rodná obec. Byla na tuto dobu opravdu veliká, měla tehdy 1765 obyvatel a co do rozlohy byla a stále ještě je spíše dlouhá, od Hoblovny až po Pláňavy se táhne v délce skoro 6 km. Na severovýchodě se klene modravě tmavá Buková hora, na jejímž úpatí pramení Moravská Sázava, jež pak protéká Výprachticemi. Vedla tudy okresní silnice z Lanškrouna do Čenkovic, tehdy ještě prašná, a vedle ní nedaleko kostela a fary stála budova poštovního úřadu a četnické stanice, kterou v roce 1909 postavil náš dědeček. Zde jsem se také narodil a zde také bydlela naše rodina.

V jednopatrovém domě byla v patře četnická stanice a pošta. Náš byt byl v přízemí. Měli jsme kuchyni, ložnici a velký obývací pokoj s klavírem. Za domem byla zahrada s protékajícím potokem, což byl ráj pro naše dětské radovánky od jara do podzimu. Měl jsem také dosti kamarádů, dětí ze sousedství, ale nejlepším mým kamarádem byl Toník Burian. Podnikali jsme spolu výlety do okolí a vůbec nejraději jsme chodili přes pole do Tisců, jak se říká jednomu místu mezi Výprachticemi a Bystrcem.Většinou jsme tam pozorovali život v potoce a lovili raky. Bylo to takové krásné, bezstarostné dětství. V roce 1911 se narodila moje sestra Blažena a později v roce 1914 druhá sestra Libuše. Byli jsme tedy početná rodina a bývalo u nás veselo.

… Kousek pod námi bydleli Baškovi. Měli obchod a hostinec, tam jsme chodili s maminkou nakupovat. V sobotu a v neděli se tam chodilo na kuželky, na karty, bylo to takové společenské centrum v obci.

Nesmím zapomenout se zmínit o Výprachtické lípě. Je to opravdu památný strom, opředený mnohými bájemi, jehož pečlivě opatrovaný zbytek je u cesty na Hoblovnu dodnes. U ní se odehrávaly všechny významné akce. Vybavuje se mi hluboký zážitek, když se před ní loučili v roce 1914, po vypuknutí 1. světové války, branci z Výprachtic se svými nejbližšími. Byly to srdcervoucí okamžiky. V roce 1918 byla lípa svědkem radosti z konce války a vyhlášení samostatného Československa.

S hudbou jsem přicházíval do styku od mala. Ať už to bylo doma, kde otec dost často hrával na klavír nebo když mě brával s sebou na různé akce malého vesnického orchestru, který vedl. Nejednalo se samozřejmě o žádné velké těleso, hráli tam místní muzikanti, kdo na co uměl. Nejvíce bylo smyčcových nástrojů. Při církevní svátcích působila hlavní dechová složka a já nejvíce obdivoval Frantu Pavilků, který hrál na obrovský helikon – B bas. To byla dominantní postava. Rád jsem také poslouchal varhany v kostele. Hrával na ně většinou pan Rudolf Filip, ředitel kůru, který bydlel nedaleko od nás a ten, zřejmě po dohodě s otcem, si mne vzal do parády jako můj první učitel hry na housle. Později jsem mohl účinkovat v otcově malém žákovském orchestru, který spolu se sborem vedl na výprachtické škole. Mimo to jsem se doma prakticky sám učil hrát na klavír. Otec mi pouze příležitostně radil nebo jsem jej pozoroval, když doma preludoval.

Po ukončení obecné školy, v roce 1919, se naše rodina přestěhovala do České Třebové…

Po třech letech studia u třebovského pedagoga pana Koláře mohl Jindřich veřejně vystoupit i s náročnějšími skladbami. V té době už také spolu s otcem hrál v Orchestrálním sdružení v Ústí nad Orlicí, se kterým často koncertoval houslový virtuos Jaroslav Kocian. Ten mu doporučil studium u znamenitého pedagoga Stanislava Ondříčka ve Východočeské hudební škole v Pardubicích. Tam v době svého studia na reálném gymnáziu dojížděl jednou týdně.

V roce 1928 ukončil Praveček studim na reálce i na hudební škole. Na podzim následujícího roku nastoupil vojenskou prezenční službu ve škole záložních důstojníků v Josefově. Na konci března 1931 složil předepsané zkoušky a byl jmenován vojenským kapelníkem, tehdy nejmladším v Československu. V září 1932 se Praveček přihlásil ke studiu na Mistrovské škole státní konzervatoře. Studoval housle, dirigování a kompozici.

Rok na to je poručík Praveček přeložen do Chebu, kde se stal kapelníkem hudby 33. pěšího pluku „Doss alto“. V roce 1935 ukončil Jindřich Praveček úspěšně studium na Mistrovské škole a byl přeložen k hudbě 32. pěšího pluku „Gardský“ do Košic. Zde působil do roku 1937. Ve stejném roce se oženil s Annou Zárubovou. Po ročním působení u hudby 43. pěšího pluku v Brně se vrací do Prahy k hudbě 5. pěšího pluku.

Během německé okupace za 2. světové války byla československá armáda likvidována, včetně vojenských hudeb. Později byl Jindřich Praveček jmenován kapelníkem hudby 6. praporu vládního vojska v Hradci Králové.

Po skončení války v roce 1945 byl nadporučík Praveček ustanoven velitelem Vojenské hudební školy v Praze. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl Jindřich Praveček suspendován a přeložen do Brna jako kapelník Posádkové hudby. Nakonec přece jen byla dána přednost jeho odborným kvalitám a dostal za úkol vytvořit reprezentativní hudební těleso – Ústřední hudbu československé armády. Vytvořil její pevný organizační řád s vysokou uměleckou úrovní a byl jmenován jejím velitelem, uměleckým vedoucím a šéfdirigentem.

V roce 1956 jej požádalo vedení světoznámé továrny na hudební nástroje AMATI Kraslice, zda by nechtěl působit u nově založeného orchestru jako umělecký poradce. Bez váhání přislíbil a do Kraslic jednou týdně vlakem dojížděl. Po letech usilovné a trpělivé práce toto amatérské těleso dovedl spolu s dirigentem Karlem Hájkem k nejvyšším vítězstvím ve světových soutěžích (nejcennější v Holandsku 1970). Triumfální bylo jeho turné po USA.

V této době působil Jindřich Praveček jako hostující dirigent u předních dechových orchestrů, byl členem porot při soutěžích doma i v zahraničí. Stál u zrodu mnoha festivalů dechových hudeb a pravidelně se jich účastnil. Od Kmochova Kolína, přes Koletovu Rtyni až po svůj nejmilejší Pravečkův Lanškroun. Vážili si ho stovky prostých amatérských muzikantů, pro které měl vždy mimořádné pochopení.

Jindřich Praveček patří mezi významné osobnosti na poli koncertní dechové hudby. Jeho osobitý skladatelský rukopis je nezaměnitelný. Právě tak jeho cit pro národní intonaci, vroucí melodičnost a mistrovskou instrumentaci. Byl dirigentem s neomylným absolutním sluchem, s přehledným gestem, přirozenou autoritou a vlídným humorem. Zkušeným pedagogem, přísným, ale vždy spravedlivým porotcem. Je autorem rozsáhlých prací o dechových orchestrech a instrumentaci, autorem 159 skladeb. S nezlomnou vírou ve vlastní síly, s přesvědčením o správně zvolené cestě životem.

Jindřich Praveček zemřel ve věku 90 let 11. února 2000 v pardubické nemocnici.

Související články:

• Vzácný člověk pana faráře Seidl (2.11.2007)
• Kauza František Resler (1912-1985) (8.2.2006)
• Karel Otakar Hubálek (1859-1929) (10.10.2005)
• Jaroslav Tušla (1912-1997) (10.10.2005)