HISTORIE DECHOVÉ HUDBY VÝPRACHTICE

Vydáno: 13.11.2005 (5302 přečtení) | Téma: Dechovka

Činnost hudebníků v naší obci zachycuje kronika naší hudby, kterou začal psát v roce 1972 tehdejší kapelník Karel Falta. Vypovídá o době před více jak 100 lety.

Už tenkrát se lidé chtěli veselit, kdo uměl na něco zahrát, hned měl kolem sebe obdivovatele. Stačila k tomu tahací harmonika. I toho žebráka s flašinetem doprovázelo plno dětí a děvčata si při tom i zatancovala. Hudba byla vzácná. Při tancovačce hrály v koutě čtvery housle a basa, ale veselo bylo až, až …

Muzikanti byli jak se říká u všeho. A přitom kolem velká chudoba a jediný přivýdělek šití knoflíků a vyšívání. Muži jezdili na sezónní práce do pivovarů, aby něco našetřili. Proto i muzika byla v první řadě výdělečná činnost. Když přišel muž od muziky, neptala se žena jaké to bylo, ale kolik vydělal. Když se ji to nezdálo, obrátila mu kapsy naruby. K muzice mu dala několik bramborových placek, aby zbytečně neutrácel.

Z převážně smyčcové kutálky udělal opravdovou kapelu varhaník Rudolf Filip, sám výborný muzikant. Vyučil spoustu žáků na housle a začínal u něho i náš rodák hudební skladatel a dirigent Jindřich Praveček. Ti, co odešli na vojnu, měli dobrý hudební základ. To jim umožnilo hrát u vojenských kapel. Tři roky u vojenské muziky byla výborná škola. Po návratu získané zkušenosti předávali dalším. Zpravidla si přivezli domů i nástroje. Úroveň šla rychle nahoru. Občas bylo potřeba se přeškolit na jiný nástroj. Ukázal se mu prstoklad a ještě uslyšel „noty znáš a nauč se to sám.“ A pak už záleželo jen na něm, ale více jak měsíc na to neměl. Tehdy rovněž nouze naučila lidi housti – jako Dalibora. Za 1. světové války byly tancovačky zakázané. Když se pak muzikanti vrátili domů, bylo jich najednou moc. Mladí nedostávali šanci a tak vznikla truckapela jen z mladých hráčů. Měla velký ohlas ale krátké trvání. Jak se naskytla příležitost, odcházeli hledat lepší existenci. Došlo tedy k dohodě a sloučení s tím, že hráči musí hrát i na dechový nástroj – smyčce vycházely z módy. V roce 1972 zemřel kapelník Jan Bednář. Jeho nástupcem se stal Josef Chládek, který se sám naučil rozepisovat noty z klavírního partu pro celou dechovku.

Kolem třicátých let začala doléhat hospodářská krize. Projevilo se to i na plesech, kde se organizátoři báli malé účasti a prodělku. Chtělo to nějak pozvednout. Proto muzikanti uspořádali maškarní bál. Muzikanti hráli v přestrojení jako dámská kapela, mělo to velký ohlas a sál byl nabitý. Příští rok se hrálo v přestrojení za číňany v županech. Zatahání za copánek stálo pokutu. Lidé se bavili a muzika měla úspěch v celém okolí.

Druhá světová válka všechno smetla a po válce se začínalo znovu. Čistě dechová hudba už tolik nelákala. Proto vznikl ještě taneční orchestr se dvěma saxofony, dvěma trubkami, trombonem, basou a bubnem.

Šedesátá léta znamenají další doplňování – elektrická kytara, elektrická basa a mikrofon na zpěv. Tak se hrálo 30 let, než nastal nástup bigbítu. Vznikla kytarová skupina, jak žádala doba a mládí. Dechovka stárla, mladé hráče nebavila. Zlom nastal v roce 1969. Továrna OEZ Letohrad se usadila v naší obci a vedení si padlo do oka s tehdejším předsedou Místního národního výboru Jindřichem Stejskalem. Nastala spolupráce na dlouhá léta. Hudbu vzal pod svá křídla Závodní klub OEZ a postupně ji vybavil stejnokrojem a novými nástroji.

Důležité bylo, že do kapely přišli mladí hráči a nový dirigent Zdeněk Chládek. Brzy si získal autoritu a dával kapele stále vyšší laťku. Hrálo se ve velkém obsazení 25 až 30 hráčů, nacvičoval se nový repertoár. V tomto dvacetiletém období se odehrálo mnoho krásných koncertů. Některé za přímé účasti skladatele Jindřicha Pravečka za dirigentským pultem. Pro mladé hráče to byl nezapomenutelný zážitek. Opakovaně se jezdilo do Annabergu v Německu. Jednoho z koncertů se zúčastnila hornická kapela z Polska a naše kapela jela zase k nim.

Po sametové revoluci v roce 1989 nastaly radikální změny. Došlo ke změnám i v letohradské firmě OEZ, závodní klub kapelu zrušil a nástroje odprodal zájemcům. Nastalo období nejistoty, co bude dál. Na chvíli přestat, to by asi znamenalo konec. To se také mnohým dechovkám v okrese stalo. Hledal se někdo, kdo by si vzal kapelu na triko – čili na sebe. Ten někdo se našel, krize byla překonána. Kapelníkem je již přes deset let Jan Merta a počíná si velmi pozitivně. Kapela značně omladila školenými hráči a pravidelně zkouší.

Tvoří ji patnáct hráčů, šest hráčů je z Horních Heřmanic a patří do základu kapely. Spojuje je láska k notovému papíru s černými tečkami, někdy potrhanému, rozmáčenému a s tečkami nečitelnými, kterými se však lze domluvit po celém světě.